Hádáme knihy

„Mohl bys vstát, prosím?“
„Jistě.“ Málem jsem se sice dvakrát skácel, ale zadařilo se. Natáhla se mi k uchu a rychle něco zašeptala.
„Prosím?! Cože?! Promiň, vůbec jsem ti nerozuměl,“ zoufale jsem mezi chvatnými sykavkami lapal slova.
Hlasitě se nadechla a zase vydechla - byla opravdu silně nervózní - oči jí svítily jako lucerny, zornice stažené do čárek, a věděl jsem, že pozoruje každé hnutí v mém obličeji. Znovu nádech, znovu výdech:
„Nechal by ses ode mě svléknout? A přivázat k posteli?“
Zalapal jsem po dechu: „Svlé…?! Přiváz…?! To…???!!!“
Byla přikrčená, jako by čekala ránu. Hlavou mi létla miliarda možností, ale věděl jsem, že proč není odpověď. - A někdy je lepší prostě skočit než zůstat při zdi. Hlavně jsem věděl, kdybych neřekl ano, do nejdelší smrti bych si to neodpustil. Možná i mnohem déle.
„Ano.“
„Ano?!“ oči teď skutečně svítily.
„Ano.“
Šli jsme do ložnice.
* * *
Měl jsem pocit, že jsem se změnil v balónek a letím pod stropem, ale slyšel jsem koberec pod podrážkami.
Otočila si mě proti slaboulinkému světlu z obýváku - i já už se pomalu rozkoukával - a začala mi rozepínat košili. -
O něčem takovém se mi zdává, co jsem ji tenkrát poprvé viděl na vlastní oči - tenkrát za pohnutých událostí na Vysočině.
„To je…!“
Opřela mi ukazováček o rty. A další knoflík. A další. Košile zašustila o židli, stahované tričko zašustilo o kůži, chladné prsty jedoucí po zádech, chladná dlaň na břiše. Pásek. Knoflík. Poklopec. Kalhoty ke kolenům. Trochu do mě strčila, narazil jsem na postel a sedl si.
Nezavrzala.
Boty jsem neměl zavázané, tak šly snadno. Kalhoty taky.
V hlavě mi vířilo několik desítek tisíc do ruda rozžhavených mlýnských kamenů, mezi kterými se prosmekla jen jedna jediná myšlenka… bohužel jsem nevěděl jaká.
„Vida, nemáš červený slipy… natáhl by ses, prosím?“
Konečně jsem si na tu myšlenku vzpomněl: „Říkala jsi přivázat?!“
„Ruce k horní pelesti, nohy k dolní. Ano.“
To už jsem ležel na peřině. Karolína měla pod postelí připravené něco jako lana na vázání námořních lodí.
Uzly jí jdou taky moc hezky.
„Neškrtí to?“
„Chrrr…!“ odkašlal jsem si: „Ne-e.“
Mlýnské kameny malinko zvolnily. Uvědomil jsem si, že ležím přivázaný na posteli, jen v trenýrkách, v prázdném bytě, v prázdném domě, v prázdném městě, kterému vládne peklo, úplně napospas upírce, kterou jsem včera pěkně naštval. Vlastně už předevčírem. Mlýnské kameny se vzápětí roztočily původní rychlostí a úvahu spolehlivě semlely.
Karolína odešla.
Když se vrátila, měla na sobě kratičkou bílou košilku a miniaturní bílé kalhotky se šňůrkami vysoko na bocích. Už jsem věděl, že ANO byla ta nejlepší odpověď mého života.
Pak se ozval ten zvuk.
Zašmikání.
* * *
„To…! To…! To jsou nůžky?!“ řekl jsem a měl velmi vysoký hlas.
„No jo, nůžky. A velký,“ sedla si na postel a pomalu mi přejela studeným železem po boku. Svaly se mi napnuly jak provazy.
„Klid,“ teď už jsem ten smích v hlase slyšel - a navíc mi dala pusu na tvář.
„To byla pusa! To nezapřeš! Teď ne!“
„Jaká pusa?!“
„No pusa… Jau! To bylo hanebný! Jau! A tohle teprv! Na co že máš ty nůžky?“
„Proč tě to zajímá?“ položila mi ruku na břicho.
„Ale jen tak, znáš to, aby řeč nestála.“
„Tak to jo.“ V jejím hlase jsem najednou uslyšel něco, co dobře znám, ale co jsem v tomhle hlase ještě nikdy neslyšel, a jen v nejdivočejších snech doufal, že kdy uslyším. Jemně mi jazykem přejela po krku a dala pusu do důlku nad hrudní kostí. Jsou dvouznačné náznaky a jsou jednoznačné náznaky. Teď už jsem si byl zcela jistý… Ale na co sakra má ty proklatý nůžky?! Fantastické měkké rty mi pomalu klouzaly po žebrech až doklouzaly na břicho. Trochu mě kousla a ledová ruka mne zároveň pohladila. Začal jsem vidět všechny svaté - točili se na mlýnských kamenech jako orloj.
„Fakt škoda, že nejsou červený,“ tentokrát bych hlas ze svého břicha nenazval jinak než mazlivým. Ruka mne pomalu hladila a ztěžklý dech lechtal na chloupcích u pupíku. Svatí začali zpívat: „Háleluja! Háááleluja! - Haleluja! Haleluja!!!“ Nůžky mi pomalu projely po pravém stehně až na břicho a stříhaná látka vydala hlasité šmik. Totéž vlevo. Zbytek nebohých trenýrek se odpoutal mimo mou vůli.
„Zadek nahoru,“ tichý hlas, „ták,“ troska spoďárů odplachtila. „Páni! Tak tohle mě celý noci tlačilo do… tlačilo,“ tichý smích, a jazyk mi pomalu vklouzl do pupíku a ty fantastické vlasy hladily jak sen. Svatí přestali zpívat a začali hrát na obrovské tympány dunivé perkusní sólo. Chvíli se nic nedělo, a pak ty fantastické rty udělaly to, v co jsem nedoufal ani v těch nejdivočejších z nejdivočejších snů.
Kecám.
Nezdálo se mi o ničem jiném.
Svatí se skáceli v mrákotách.
„Ba-bacha na ty vy-vyjížděcí zuby! Vypadaj dost - dost ostře! Mhhhmmmmm!“

Komisař naštěstí nebyl moc těžký. Vážil určitě o dobrých dvacet kilo méně než já. Podrazil jsem mu nohy a v pádu jej zastavil tím, že jsem ho chytil za levou ruku a pak i levou nohu.
Dveře to konečně nevydržely a vletěly do bytu. Futra vyplnil naštvaný drsňák. Na rukou nasazené boxery. Ne ty staromódní, tenké, ale něco, co vypadalo trochu jako železné chrániče starověkého gladiátora.
Rozhoupal jsem komisaře, kterému se zase rozepnul župan, a vyhodil jej ven.
„Hop hop a letí,“ oznámil jsem superpadouchovi ve futrech, který to všechno sledoval s vytřeštěnýma očima, a dovolil si pohled na plachtícího komisaře. Župan mu vlál ve větru, křičel a přísahal bych, že v jednu chvíli dal před sebe pravou ruku sevřenou v pěst. Po pár sekundách skončil ve vymazlené zahradě dole. Do vzduchu vyletělo nějaké listí a okvětní lístky.
„Mi upad, no,“ pokrčil jsem rameny na drsňáka.

* * *

A až teprve potom mi to došlo. Jsem sám v bytě s chlapem, co jsem mu vyhodil šéfa z mrakodrapu, a on má jedinou možnost, jak si zachovat tvář – rozkopat tu mou.

* * *

Vytáhl jsem z kapes pé stovky a trhnutím z nich udělal zbraně. Drsňák se na mě pohrdavě usmál, jako bych v prackách držel dvě panenky Barbie. Sundal si v klidu sako, pečlivě ho složil a položil na stůl, který jsem ještě nedávno leštil svým zadkem. Pak to samé udělal s kravatou a košilí.
„Hele, jestli tohle má být striptýz, tak by ses měl trochu vlnit do rytmu a víc kroutit zadkem,“ prohlásil jsem překvapeně a čekal, kdy si začne sundávat i kalhoty.
Nezačal. Místo toho stiskl ruce v pěst, zatnul zuby, a z jeho těla vyjely malé štíhlé železné ostré bodce.
„To mě podrbej na koulích ocelovým kartáčem,“ zaklel jsem překvapeně.
Rány, které bodce způsobily, přestaly velmi rychle krvácet. Podíval jsem se tomu parchantovi do očí a uviděl tam to samé jako u Máří. Zásobník někde v těle mu do žil pumpoval krev, aby chlapík vydržel tu bolest. Navzdory těm rokům u OBVT jsem pořád nedokázal pochopit, jak ze sebe někdo dokáže dobrovolně udělat takovou stvůru. „Sebenenávist a touha po bolesti,“ tvrdil náš psychiatr Petr Brázdil, ale těžko říct. Taky tvrdil, že za hemoroidy může špatný vztah s otcem, a vyhodili jej poté, co se snažil navázat intimní vztah se strážní fenkou německého ovčáka.

Když ve druhém patře vezmu za kliku posledního pokoje vpravo, je to, jako kdybych otevřel dveře od
sauny. Na chodbu se vyvalí oblak kouře, který mě obalí s lepivostí londýnské mlhy. Nečekám, až se z ní vynoří Jack Rozparovač a šlohne mi dělohu, a naslepo vkročím do místnosti. „Nacházím se tu správně v pokoji Léona Jouhauxe?“ V dýmu se rýsují tři polehávající siluety; jedna z nich vyloudí tuberácké zakašlání. „No… to… je klidně možný, kámo.“
„A vy máte tu pochybnou čest být jeho spolubydlící?“
Další zachrchlání. „To… jako… teda… Cože?“
Odolám nutkání vynutit si odpověď fyzickou pobídkou. Takový už nejsem. Násilí už není můj MO.
Navíc je mi jasné, že s ohledem na jejich intoxikaci by to přineslo nulové výsledky. Tady existuje jen jediná cesta: trpělivé kladení co nejjednodušeji formulovaných dotazů. „Je zde přítomen někdo, kdo zná pana Jouhauxe osobně?“
„Já,“ přihlásí se silueta vlevo.
„A mohl byste mi poskytnout časový údaj, kdy jste ho viděl naposledy?“
„Asi tak přede dvěma sekundama.“
„Prosím?“
„Když jsem naposledy otočil hlavu.“ Silueta namíří prstem. „Leží támhle.“
V té chvíli už kouř díky průvanu prořídne natolik, že siluety získají parametry osob – takže vidím, že prst ukazuje na dolní palandu, kde se válí cosi, co připomíná laponského rastafariána. Jouhauxovu fotografii, kterou jsem si během cesty otiskl do paměti, neevokuje ani náhodou.
Když rastafarián spatří, jak na něj míří ukazovák, rozkašle se, až mu chapadla dredů zabubnují o čelo.
„Já? Já přece nejsem Jouhaux.“ Zarazí se a zamyslí. „Teda asi.“
Podle vůně se tu nehulí obyčejná tráva, ale syntetizovaný delta-9-tetrahydrocannabinol forte.
Což znamená, že ty otázky musí být o dost jednodušší.
„Jak to že ne? Vypadáš jouhauxovitě,“ nevzdává se student vlevo. Kouř se rozptýlí natolik, že rozeznám trnovou korunu z vánočních žároviček, kterou mu někdo narazil na hlavu. „Máš dvě ruce… dvě nohy…
nos… tykadla…“
„Ne, já nejsem Jouhaux.“ Sámský pseudojamajčan potáhne ze špeka. „Já se jmenuju…“ Oči mu v důlcích plavou. „… Ernesto. Jo.“ Přikývne si. „Ernesto. To je hustý jméno.“
„A já jsem sýkorka uhelníček,“ vyjukne na mě z horní palandy třetí student. „Čiřikavý opeřený drahokam našich luhů a hájů.“
„Prd,“ trvá na svém ožárovičkovaný Ježíš. „Seš jasnej Jouhaux. Ten tvůj stříbrozelenej chitin bych poznal všude.“
„Ernesto,“ převaluje si Laponec na jazyku. „Ernesto. E-r-n-e-s-t-o-o-o. Ernesto Hemingwayo.“
„Hnízdím především v jehličnatých lesích,“ svěří se mi student z horní palandy. „Nejraději mám smrky.
Jsou takový krásně strupatý.“
Zjišťuji, že nutkání aplikovat fyzickou pobídku je čím dál větší.
„Mohu mít návrh?“ Snažím se mluvit co nejpomaleji a artikulovat co nejzřetelněji. „Co kdybychom tuto kolizi subjektivních realit rozřešili porovnáním s certifikovaným průkazem totožnosti?“
„To je nápad! Index ve studijním systému!“ zajásá Ježich. K mému neurčitému zklamání se mu nad temenem nerozsvítí ani jedna z žárovek. „Bomba! Mazec! Mordor!“
U rastafariánova ucha to koktavě zabliká, jak se dotyčný pokouší mentálně aktivovat svůj komponder.
Po několika světelných pokusech, které by dokázaly skolit středně odolného epileptika, konečně z implantátu vytryskne paprsek a zavěsí do vzduchu mřížku oparského vysokoškolského systému. Laponec
se naloguje a záložky se šustivě vyskládají: zápis předmětů a rozvrhu, témata diplomových prací, termíny zkoušek, vzkazová nástěnka, stipendia, termíny promocí… rastafarián otevře záložku osobních údajů a ze záhlaví karty se zazubí jeho fotka. „Je-an Hen-ry Du-na-nt,“ slabikuje rastafarián. „Co je to za kravinu?“
rozhořčí se. „Jakej Jean? Já jsem Ernesto! Ernesto!“ Rozbrečí se.
„Třeba se to jinak píše a jinak vyslovuje,“ mne si bradu vánoční stromeček. „Píše se to Jean Henry Dunant a vyslovuje Jouhaux. Jsou přece takový jména. William Henry Pratt se taky vyslovuje jako Boris Karloff. Vzpomeň si – na hodinách mediální teorie nám přece tvrdili, že vztah mezi signifiantem a signifié je náhodnej. Tohle asi bude to de Saussurovo bilaterální pojetí znaku.“
„Hele, jak umím lítat!“ vrhne se třetí student z palandy.
Na poslední chvíli uhnu. Práskne sebou o podlahu jako stokilová švestka, začne plácat rukama do země a řvát: „Letím! Já letím!“
Vábení fyzické pobídky se stává prakticky nesnesitelným.
Přesto se dokážu ovládnout. Nejsem tupý masomlejn. Změnil jsem se. Jsem sociálně adaptabilní a nekonfliktní. „Kam si Léon Jouhaux dával věci?“ obrátím se na žárovkového Krista.
Vyvalí na mě oči a natáhne paži, jako by si mě chtěl osahat: „Páni! Hnojník klamný! A mluví!“
Cítím, jak se mi ruka svírá v pěst. Rychle ji narvu do kapsy, než ta neovladatelná mrcha něco provede.
„Kam. Si. Jouhaux. Dával. Věci.“ Procedím. Skrz. Stisknuté. Zuby.
„Támhle… támhle do toho… takovýho tamtoho.“
Skříň, na kterou ukazuje, není zamčená. Ostatně by to bylo zbytečné, protože je prázdná. Na dně se válí jen děravý prezervativ a použitá ponožka – nebo možná použitý prezervativ a děravá ponožka, detaily raději ponechám zahalené tajemstvím. „To jsou Jouhauxovy věci?“
Užasle se na mě podívá. „Jouhauxovy věci? Ne, proč? Ty už si přece fízlové odnesli.“
Poslední pramínky mé nekonfliktnosti a sociální adaptabilnosti truchlivě odtékají do výlevky. „Tak proč jste mi říkal –“
„Ptal ses přece, kam si Jouhaux dával věci, ne?“
V tom, abych ho bacil po hlavičce, mi zabrání fakt, že něco bací po hlavičce mě. Prozření. Jako by se otevřel strop, sestoupil ke mně anděl s olivovou větvičkou a katedrální sbor k tomu vyřvával hosana.
To, že mi tihle hoši nedokážou poskytnout informace, není jejich chyba.
Je to moje chyba. To já s nimi špatně komunikuju. Nastoupil jsem na ně svým obvyklým armádně byrokratickým stylem – je logické, že mi ve svém stavu nerozumí. Pravděpodobně vůbec nevědí, na co se vlastně ptám. Jak se říká v mayovkách, nehovořím řečí jejich kmene.
Nezbývá než si trochu zašprechtit apačsky.
„Tak co, kunďabalové,“ zahalasím, „jak se vám mrcasej prdoživky?“
Ježich vytřeští oči, Jean Henry Dunant se málem udusí. „C-cože?“
„No prdoživky. Fofrpulcové. Ocinťáci,“ vysvětluju. „Hnědej knedlolez.“
„My…,“ valí na mě bulvy žárovkář, „my nějak nevíme, o čem to…“
„Ale nebludimíruj,“ plácnu ho do ramene tak bodře, až mu chrupne lopatka. „A co ubrcous? Jak tady kefoval? Co? Šňarchoval mrouky? Kdy jste naposledy hodili čuz na tu jeho žgraňu?“
Zírají s otevřenými ústy. Jean Henry Dunant dokonce zapomene brečet.
„No tak, nedělejte bulvínky. Dokázali byste vyfňárovat, kdy vám asi tak šel z vlny?“
„No…“ odkašle si Dunant. „My… teda… jako… Co?“
„Ptám se, kdy kňákoval mlže do klihu!“
„Myslím, že chce vědět, kdy jsme Jouhauxe viděli naposledy,“ zašeptá stranou Ježíš.
„Superchrochtále, paďouři!“ souhlasím. „Tak kdy? Vyprste hampnu.“
„No, to se dá těžko…,“ začne Dunant.
„On si totiž tak nějak přicházel a odcházel, jak se mu hodilo…,“ doplní ho Ježíš.
„… někdy jsme ho vídali jenom na přednáškách, měli jsme společnou sémiotiku a mediální analýzu…“
„… takže my vlastně ani nedokážeme říct, kdy přesně jsme ho naposledy…“
„… a on nenechával žádnej vzkaz, kdy přijde nebo tak…“
Tentokrát anděl nesestoupí shůry s myrtovým košťátkem; přihasí si to rovnou s myrtovou bazukou.

Kopřiva Štěpán - Aktivní kovy
..pôvodne to bol len projekt zdarma Aktivní olovo, potom to rozšíril o Aktivní rtuť a vyšlo to ako ebook
uz za peniaze.. ..ale Kopřivu som podporil rád, taký Holomráz je sa doslova číta sám..