Hádáme knihy

"Pozor!"
Hlas poručíka Armstronga zarezonoval mezi zdmi, ale nikdo na to příliš nedbal. Šeptalo se o něm, že ho vyrazili z Pravidelné armády a on se nikdy nezbavil zvyku zavelet pozor, když vstoupí nadřízený důstojník. V legii to ale zvykem nebylo. Vzdávání cti hodnostem byla spíše záležitost čistě osobního rozhodnutí než vyžadovaná formalita a jako taková byla obvykle ignorována. Poručíkův výkřik pouze upozornil na skutečnost, že nový VD právě přišel do místnosti, a všichni legionáři si mohli vykroutit krky, aby spatřili svého nového velitele.
Zarámován dveřmi, stál v postoji, který vypadal uvolněně, avšak vibroval utajenou energií. Postava, která právě vešla, dominovala tomuhle spolku už jen pouhou svou přítomností. Jeho uniforma vyzařovala temnou čerň umocněnou zlatým lemováním. Byla šitá na míru jeho štíhlého těla. Rapír, který mu visel po boku na bandalíru, se leskl vyleštěnou mosazí a jeho čepel zametala zem. Vypadal by komicky, kdyby to ovšem nevyvažoval ledovým pohledem, kterým přejížděl po členech roty. Toto civění a ticho, které to doprovázelo, bylo tak otřesné, že několik legionářů nervózně povstalo ze svých míst a postavili se do přibližné napodobeniny pozoru. Zdálo se, že VD jim nevěnuje pozornost o nic více než těm, kteří zůstali sedět.
"Řekli mi, že jste zkrachovalci a zatracenci," řekl přímo bez úvodu. "Nevěřím tomu…, přestože je jasné, že většina z vás se považuje za zbloudilce z cesty, kterou se chtěla vydat."
Členové roty si vyměňovali pohledy, náhle si vědomi svých špinavých uniforem a nepořádku v místnosti. Pár očí se obrátilo na vrchní seržantku s otázkou, co se stalo se slibovaným vtipem. Ona je ignorovala a tvářila se, že se soustřeďuje na slova velitele, který pokračoval.
"Jsem si vědom toho, že nemáte dostatečný výcvik nebo charakterové rysy, které obvykle definují perfektního vojáka. Jsem si ale také vědom, že perfektní voják ve skutečnosti neexistuje. Nehledám ve vás perfektní vojáky, ale efektivní vojáky. 'Efektivně' znamená vykonávat svou práci dobře s kýmkoliv nebo čímkoliv, co máte po ruce…, a ne že necháte práci a svět běžet kolem vás, zatímco vy naříkáte nad tím, co nemáte. Všichni jste strávili příliš mnoho času přemýšlením nad svými nedostatky, takže je pro vás těžké vidět svou vlastní sílu. A proto jsem tu já, abych vás vedl."

"Pozor!"
Hlas poručíka Armstronga zarezonoval mezi zdmi, ale nikdo na to příliš nedbal. Šeptalo se o něm, že ho vyrazili z Pravidelné armády a on se nikdy nezbavil zvyku zavelet pozor, když vstoupí nadřízený důstojník. V legii to ale zvykem nebylo. Vzdávání cti hodnostem byla spíše záležitost čistě osobního rozhodnutí než vyžadovaná formalita a jako taková byla obvykle ignorována. Poručíkův výkřik pouze upozornil na skutečnost, že nový VD právě přišel do místnosti, a všichni legionáři si mohli vykroutit krky, aby spatřili svého nového velitele.
Zarámován dveřmi, stál v postoji, který vypadal uvolněně, avšak vibroval utajenou energií. Postava, která právě vešla, dominovala tomuhle spolku už jen pouhou svou přítomností. Jeho uniforma vyzařovala temnou čerň umocněnou zlatým lemováním. Byla šitá na míru jeho štíhlého těla. Rapír, který mu visel po boku na bandalíru, se leskl vyleštěnou mosazí a jeho čepel zametala zem. Vypadal by komicky, kdyby to ovšem nevyvažoval ledovým pohledem, kterým přejížděl po členech roty. Toto civění a ticho, které to doprovázelo, bylo tak otřesné, že několik legionářů nervózně povstalo ze svých míst a postavili se do přibližné napodobeniny pozoru. Zdálo se, že VD jim nevěnuje pozornost o nic více než těm, kteří zůstali sedět.
"Řekli mi, že jste zkrachovalci a zatracenci," řekl přímo bez úvodu. "Nevěřím tomu…, přestože je jasné, že většina z vás se považuje za zbloudilce z cesty, kterou se chtěla vydat."
Členové roty si vyměňovali pohledy, náhle si vědomi svých špinavých uniforem a nepořádku v místnosti. Pár očí se obrátilo na vrchní seržantku s otázkou, co se stalo se slibovaným vtipem. Ona je ignorovala a tvářila se, že se soustřeďuje na slova velitele, který pokračoval.
"Jsem si vědom toho, že nemáte dostatečný výcvik nebo charakterové rysy, které obvykle definují perfektního vojáka. Jsem si ale také vědom, že perfektní voják ve skutečnosti neexistuje. Nehledám ve vás perfektní vojáky, ale efektivní vojáky. 'Efektivně' znamená vykonávat svou práci dobře s kýmkoliv nebo čímkoliv, co máte po ruce…, a ne že necháte práci a svět běžet kolem vás, zatímco vy naříkáte nad tím, co nemáte. Všichni jste strávili příliš mnoho času přemýšlením nad svými nedostatky, takže je pro vás těžké vidět svou vlastní sílu. A proto jsem tu já, abych vás vedl."

  Povím vám něco, co je „tajná informace“, a jestli se budete
chtít smát, tak klidně, protože je to trochu směšné (i když podle
mě to také ukazuje, jak jsem byl opatrný). Měl jsem nasazený
kondom! „Gumu“! Protože jsem se obával Spontánní Ejakula-
ce a tím pádem DNA! No, to se nestalo, ale od té doby jsem už
mnohokrát masturboval při vzpomínkách na to, jak se snažili
utéct a nemohli (byli tam namačkaní jako sardinky), a jak všich-
ni vypadali vyděšení (to bylo tak zábavné), a jak to se mnou trhlo
dopředu, když se do nich auto „zabořilo“. Tak prudce, až se zasekl
bezpečnostní pás. Páni, to bylo tak vzrušující.
Abych řekl pravdu, nevěděl jsem, co se může stát. Myslel jsem
si, že je šance tak 50 – 50, že mě chytí. Ale jsem „nezřízený op-
timista“ a vždy počítám spíš s Úspěchem než Selháním. Ten kon-
dom je „tajnáinformace“, ale vsadím se, že vaše forenzní oddě-
lení (sleduji také CSI) bylo zatraceně zklamané, když zevnitř
klaunské masky nezískalo žádnou DNA. Určitě říkali: „Zatrace-
ně! Ten mazaný bachatel si určitě nejdřív nasadil síťku na vlasy!“
A taky že ano! A navíc jsem ji vymyl CHLOREM!
Stále si v duchu přehrávám dunění, které následovalo poté,
co jsem do nich narazil, a to křupání a jak auto pérovalo, když
přejíždělo ta těla. Moc a sílu, tu mi vždy dodá12ti-válcový mer-
cedes! Když jsem v novinách viděl, že jednou z mých obětí bylo
i mimino, byl jsem celý blažený! Zhasnout tak mladý život! Jen
si pomyslete, co všechno mohla prožít, co? Patricia Crayová, RIP!
Dostal jsem taky její mámu! Jahodový džem ve spacím pytli! To je
nádhera, ne? Taky mi dělalo moc dobře pomyšlení na toho muže,
který přišel o paži, a ještě víc se mi líbili ti dva, kteří zůstali
ochrnutí. Ten muž jenom od pasu dolů, ale Martine Stoverová je
teď v podstatě jenom „hlava na klacku“! Nezemřeli, ale pravdě-
podobně si to PŘEJÍ!  

„Nikam nepůjdeme,“ prohlásila. „Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.“
Ještě nám tu nikdo neumřel,“ namítl její manžel. „Nikde není člověk doma, dokud tam někoho
nepochoval.“
Úrsula odpověděla vlídně, ale rozhodně:
„Jestli musím umřít, abyste tu zůstali, tak umřu.“
José Arcadio Buendía nevěřil, že by vůle jeho ženy mohla být tak pevná. Snažil se ji zvábit kouzly své
představivosti, přísliby zázračného světa, kde stačí vylít na zem něco zázračných tekutin, aby rostliny
přinášely plody, jaké si člověk přeje, a kde málem zadarmo prodávají nejrůznější přístroje proti bolestem.
Úrsula se však jeho vidinami nedala oblomit.
„Místo abys pořád uvažoval o těch svých bláznivých novotách, měl by ses radši starat o své syny,“
odpověděla mu. „Jen se na ně podívej, vždyť rostou jako stromy v lese, jak ta boží hovádka.“
José Arcadio Buendía vzal ženinu výzvu doslova. Vyhlédl z okna a v slunné zahradě spatřil dva bosé
chlapce; zdálo se mu, jako by teprve v onom okamžiku začali existovat, vyvoláni v život Úrsuliným
zaklínáním. V tu chvíli se v jeho nitru něco stalo; něco záhadného a trvale platného, co ho vytrhlo z
přítomného času a unášelo neprobádanými končinami vzpomínek někam pryč. Úrsula dál zametala dům, teď
už jistá, že tu zůstane až do smrti. José Arcadio Buendía zaujaté sledoval chlapce, až se mu zamžily oči a on
si je utřel hřbetem ruky a hluboce, odevzdané vzdychl.
„Budiž,“ řekl potom. „Pověz jim, ať mi jdou pomoci vybalit ty bedny.“

Za chvíli se vrátilo velení a Hartl zřejmě podal hlášení, protože za mnou přišel Blobel a jménem dr. Rasche mi vyčinil: "Za takovýchto okolností se musíte chovat jako
důstojník." Dal mi rozkaz, abych v příslušnou dobu vystřídal v rokli Janssena. "Máte zbraň? Opravdu? Ve svém Kommandu nestrpím žádné měkkoty, víte?" Prskal, byl úplně opilý a už se skoro neovládal.

Za chvilku jsem uviděl, že se Janssen vrací nahoru. Vrhl na mě nehezký pohled: "Je to na vás." Z té strany, kde jsme stáli, byla stěna rokle příliš prudká, musel jsem ji obejít až na konec. Písčitá zem kolem mrtvol byla nasáklá začernalou krví, i potok byl černý od krve. Nad pachem krve převládal příšerný zápach fekálií, protože mnozí se v okamžiku smrti pokáleli; naštěstí foukal silný vítr, který tyhle závany částečně odnášel.

Zblízka dění zdaleka tak klidně nevypadalo: když Židé, které sem Askariové a Orpo vháněli přes hřeben rokle, spatřili celou scénu, začali řvát hrůzou a bránit se, lidé ze Schutzmannschaft je švihali holemi nebo kabely, aby je přinutili sejít dolů a lehnout si.

Židé křičeli ještě na zemi a snažili se vstát, a děti lpěly na životě stejně jako dospělí, vyskakovaly ze země a utíkaly, dokud je některý z Ukrajinců nechytil a nedobil, střely šly často mimo a svůj cíl jen zranily, ale střelci tomu nevěnovali pozornost a pokračovali k další oběti, ranění se váleli po zemi, svíjeli se, sténali bolestí, jiní zase v šoku a s vytřeštěnýma očima strnuli jako ochrnutí.

Muži chodili sem a tam a téměř bez přestávky stříleli jednu ránu za druhou. Stál jsem jako zkamenělý, nevěděl jsem, co mám dělat. Přišel ke mně Grafhorst a popadl mě za paži: "Obersturmführere!" Ukázal pistolí na těla. "Snažte se dorážet raněné."