Hádáme knihy

První den jsme toho moc doopravdy neudělali, spíš jsme jen asistovali Cochranovi a Zimwelovi s rozměřováním správné polohy počátku ražení šachet, pak se dolů snášely další pomůcky jako desítky metrů dlouhé vodováhy, teodolity na vyměřování směru a vzdáleností, součástky na ventilátory, které měly zajišťovat proudění vzduchu. Velitel druhé směny Buchony celou jednu stěnu shromaždiště pokryl výkresy, podle nichž jsme se měli řídit. Jen vypracování těch výkresů muselo zabrat desítky hodin práce mnoha lidí. Až teď mi došlo, že po naší výpravě následovalo několik dalších, které podrobně zmapovaly terén, zaměřily polohu nálezu a určily přesnou vzdálenost. Vzhledem k tomu, že o nich neprošla ani ta nejmenší šuškanda, účastnili se jich jen naši šéfové – čarodějové.
Štola, kterou jsme měli vyrubat, byla na plánech zobrazena ve třech měřítkách. Vlastně dvě štoly, podle plánu jsme měli razit dvojitý rovnoběžný tunel v pravidelných intervalech propojený spojkami uzavíratelnými těžkými dveřmi.
„Asi kvůli ventilaci,“ pronesl Duval. „Jsou tu nakresleny jen dvě větrací šachty, jedna po třech stech metrech délky a druhá po jedenácti stech.“
Zahlédl jsem Cochrana, jak se na nás žene – z jeho pohledu jsme se flákali. Než nás stačil zpražit, zastavil ho Buchony. Udělal to elegantně, aby si toho nikdo nevšiml, my to ale viděli.
„Hardmuth chce, abychom dobře věděli, co stavíme, abychom chápali, o co tu kráčí, jak je to náročné a nebezpečné,“ prohodil Bango a Duval souhlasně přikývl. „Proto jsou tu ty plány.“
Jeden se díval na výkresy, druhý sledoval chování lidí, a přesto se shodli. Jen mně většina z toho nedocházela. Ale věřil jsem jim.
Soustředil jsem se na přehledový výkres.
„Jedenáct a půl kilometru,“ přečetl jsem kótu, „přes deset neodvětrávaných kilometrů. To není možné, udusíme se.“
Duval zavrtěl hlavou.
„Obyčejní horníci by se udusili, ale my budeme mít filtry. A každých dvě stě padesát metrů bude větrník. Tedy ventilátor o průměru chodby ženoucí vzduch jedním směrem. V jedné štole tam, ve druhé zpátky.“
Už jsem měl za sebou pár měsíců práce pod zemí a nikdo mě nedokázal opít rohlíkem.
„A ty věříš, že můžeme přežít?“ zeptal jsem se polohlasem.
„Nejhorší budou poslední kilometry. Od chvíle, kdy prorazíme úzký komín na povrch, bude cirkulace mnohem lepší.“
„Ty tomu věříš?“ zopakoval jsem.
Otočil se od výkresu rovnou na mě, v šeru jsem vnímal jen jeho lesknoucí se oči v matné tváři.
„A co mám sakra dělat? Mám tady makat bez naděje, že přežiju? S výhledem na to, že se dříve nebo později udusím? Že umřu v závalu?“
Pochopil jsem, že Duval se bojí, bojí se ještě mnohem víc než já a odvahu hledá ve všech možných pozitivech, která dokáže objevit. V propracovanosti plánů, ve schopnosti našich vůdců, v tom, co dokážeme my sami, prostě všude možně.
„Promiň,“ řekl jsem. „Máš pravdu. Pokud neuděláme chybu, zvládneme to.“
Bylo neuvěřitelné, jak ta jednoduchá odpověď zapůsobila. Jeho strach byl najednou ten tam.
„Ty ventilátory musí být postaveny tak, aby veškerý vzduch proudil mezi lopatkami a stěnou,“ uvažoval nahlas Duval. „A nejlepší by bylo, kdyby to byly vícestupňové ventilátory, ty rozproudí vzduch na větší rychlost při menší rychlosti otáčení.“
Duval mě přestal vnímat a cele se věnoval výkresům. Na těch s největším měřítkem byly zobrazeny jednotlivé detaily štoly. Ventilátory, spojovací dveře, koleje, na nichž se měl vyvážet materiál.
I proto ten požadavek na přesná měření, měli jsme udržovat sklon půl stupně, aby bylo možné vozíky s natěženým kamenem snadno odvážet.
„Tak to sem napiš,“ ukázal Bango na prázdný arch označený jediným slovem: Návrhy.
„I proto tady ty výkresy jsou.“ Nedíval se přitom na mě, ale úkosem pozoroval Buchonyho debatujícího se Zimwelem.
„Abychom kvůli vlastnímu přežití podávali zlepšováky a zvětšili tak pravděpodobnost úspěchu celého podniku.“
Měl pravdu.

První den jsme toho moc doopravdy neudělali, spíš jsme jen asistovali Cochranovi a Zimwelovi s rozměřováním správné polohy počátku ražení šachet, pak se dolů snášely další pomůcky jako desítky metrů dlouhé vodováhy, teodolity na vyměřování směru a vzdáleností, součástky na ventilátory, které měly zajišťovat proudění vzduchu. Velitel druhé směny Buchony celou jednu stěnu shromaždiště pokryl výkresy, podle nichž jsme se měli řídit. Jen vypracování těch výkresů muselo zabrat desítky hodin práce mnoha lidí. Až teď mi došlo, že po naší výpravě následovalo několik dalších, které podrobně zmapovaly terén, zaměřily polohu nálezu a určily přesnou vzdálenost. Vzhledem k tomu, že o nich neprošla ani ta nejmenší šuškanda, účastnili se jich jen naši šéfové – čarodějové.
Štola, kterou jsme měli vyrubat, byla na plánech zobrazena ve třech měřítkách. Vlastně dvě štoly, podle plánu jsme měli razit dvojitý rovnoběžný tunel v pravidelných intervalech propojený spojkami uzavíratelnými těžkými dveřmi.
„Asi kvůli ventilaci,“ pronesl Duval. „Jsou tu nakresleny jen dvě větrací šachty, jedna po třech stech metrech délky a druhá po jedenácti stech.“
Zahlédl jsem Cochrana, jak se na nás žene – z jeho pohledu jsme se flákali. Než nás stačil zpražit, zastavil ho Buchony. Udělal to elegantně, aby si toho nikdo nevšiml, my to ale viděli.
„Hardmuth chce, abychom dobře věděli, co stavíme, abychom chápali, o co tu kráčí, jak je to náročné a nebezpečné,“ prohodil Bango a Duval souhlasně přikývl. „Proto jsou tu ty plány.“
Jeden se díval na výkresy, druhý sledoval chování lidí, a přesto se shodli. Jen mně většina z toho nedocházela. Ale věřil jsem jim.
Soustředil jsem se na přehledový výkres.
„Jedenáct a půl kilometru,“ přečetl jsem kótu, „přes deset neodvětrávaných kilometrů. To není možné, udusíme se.“
Duval zavrtěl hlavou.
„Obyčejní horníci by se udusili, ale my budeme mít filtry. A každých dvě stě padesát metrů bude větrník. Tedy ventilátor o průměru chodby ženoucí vzduch jedním směrem. V jedné štole tam, ve druhé zpátky.“
Už jsem měl za sebou pár měsíců práce pod zemí a nikdo mě nedokázal opít rohlíkem.
„A ty věříš, že můžeme přežít?“ zeptal jsem se polohlasem.
„Nejhorší budou poslední kilometry. Od chvíle, kdy prorazíme úzký komín na povrch, bude cirkulace mnohem lepší.“
„Ty tomu věříš?“ zopakoval jsem.
Otočil se od výkresu rovnou na mě, v šeru jsem vnímal jen jeho lesknoucí se oči v matné tváři.
„A co mám sakra dělat? Mám tady makat bez naděje, že přežiju? S výhledem na to, že se dříve nebo později udusím? Že umřu v závalu?“
Pochopil jsem, že Duval se bojí, bojí se ještě mnohem víc než já a odvahu hledá ve všech možných pozitivech, která dokáže objevit. V propracovanosti plánů, ve schopnosti našich vůdců, v tom, co dokážeme my sami, prostě všude možně.
„Promiň,“ řekl jsem. „Máš pravdu. Pokud neuděláme chybu, zvládneme to.“
Bylo neuvěřitelné, jak ta jednoduchá odpověď zapůsobila. Jeho strach byl najednou ten tam.
„Ty ventilátory musí být postaveny tak, aby veškerý vzduch proudil mezi lopatkami a stěnou,“ uvažoval nahlas Duval. „A nejlepší by bylo, kdyby to byly vícestupňové ventilátory, ty rozproudí vzduch na větší rychlost při menší rychlosti otáčení.“
Duval mě přestal vnímat a cele se věnoval výkresům. Na těch s největším měřítkem byly zobrazeny jednotlivé detaily štoly. Ventilátory, spojovací dveře, koleje, na nichž se měl vyvážet materiál.
I proto ten požadavek na přesná měření, měli jsme udržovat sklon půl stupně, aby bylo možné vozíky s natěženým kamenem snadno odvážet.
„Tak to sem napiš,“ ukázal Bango na prázdný arch označený jediným slovem: Návrhy.
„I proto tady ty výkresy jsou.“ Nedíval se přitom na mě, ale úkosem pozoroval Buchonyho debatujícího se Zimwelem.
„Abychom kvůli vlastnímu přežití podávali zlepšováky a zvětšili tak pravděpodobnost úspěchu celého podniku.“
Měl pravdu.