Hádáme knihy

„B-bum!“ potichu řekla zbraň a barmanova hlava se rozlétla na krvavé cucky.
„B-bum, b-bum!“ dvě stvůry u sloupu se zřítily na podlahu.
„B-bum!“ bába s žetony spadla ze židle.
„B-bum!“ držkatcův mozek pocákal šedivou hmotou hrací automat.
Střílel jsem klientům do hlavy, přesněji řečeno mezi oči, aby špičáky zůstaly celé. Zabíjet upíry se musí umět, mají neskutečnou životaschopnost a regenerace jim jde až děsivě rychle. Stává se, že po mnohačetných zraněních, jsou schopni si to vyřídit se Zabíječem nejen prvotní, ale i iniciáti. Do hlavy! Jenom do hlavy, vážení! Aby se mozek rozlétl na všechny strany jako fontána.
V sále se zdvihl řev a pištění. Veselí skončilo, dav převracel stoly i židle. Lidi se vrhli k východu a pětice vyhazovačů se naopak řítila k pódiu. Neměl jsem právo zabíjet přisluhovače, takové už jsou zákony v naší demokratické zemi. Jednoho jsem nakopl do spodní čelisti, druhého jsem fláknul pažbou pušky a potom jsem rozevřel plášť a ukázal zbylé trojici své hračky. Měl jsem tam šurikeny, házecí nože, kus železné trubky, řemdih a samozřejmě meč. Byla to poctivá japonská katana.
Vystřízlivěli.
Vrhali na mě zlobné, baziliščí pohledy, ale začali couvat ke dveřím. Udělali dobře: jejich práce byla u konce. Pětice zrůd byla mrtvá, publikum zdrhlo, jenom vůně a zvuky připomínaly bývalou náladu. Byla cítit pelmeňová zavařenina, pot a alkohol. Hudební automat vyhrával cosi osvěžujícího.
„B-bum!“ vpálil jsem do něj kulku a hudba zmlkla.
Cítil jsem se jako vítěz. Akce proběhla jako po másle – žádné zbytečné mrtvoly, ani zbytečné škody na majetku, dokonce i skla vydržela. Mohl jsem počítat s prémiemi, i když, abych pravdu řekl, můj nájemce Bulyga byl dost skoupý. V pustém sálu vládlo ticho a pohoda, u stropu tiše blikala různobarevná světla a trochu slyšitelně vrčela Vladova kamera.
Čistá práce! Krása! Za okny už bylo slyšet vzdálené vytí sirén. To k nám pospíchali policajti.

Pop zmizel a my jsme se s otcem Kirillem na sebe zadívali. Čím dál tím víc nás ovládala vzájemná antipatie. Nakonec si archimandrita pročísl prsty plnovous a řekl:
„Proč ty, rab boží, vcházíš do chrámu ozbrojený? Nebo to cinkají pod tvojí chlamidou okovy či řetězy?“
„Nic takového nenosím,“ řekl jsem.
Sedl jsem si na lavici a rozhrnul plášť.
„Moje profese to nevyžaduje.“
Archimandrita se úkosem podíval na můj arsenál a zamumlal s nelibostí:
„Opravdu bylo řečeno: Kováře poznáš podle perlíku, rybáře podle sítě… Petr Deutsch… Tak se jmenuješ a jsi z gildy Zabíječů?“
„Ještě ráno tomu tak bylo!“ odsekl jsem.
Stařec se zadíval ke stropu, jako kdyby mu byl pohled na mě odporný. Pak pronesl znuděným hlasem:
„Takže ty jsi Zabíječ a nosíš jméno svatého apoštola. Říkali mi o tobě, Petře. Mnohé mi o tobě říkali… O pečovatelské společnosti, i o jakési bance, o vědmě, milence Drakuly, ať shoří v pekle…

„Buch! Buch! Buch! Buch!“
Areálem otřásla série výbuchů. Z mraků se jako střemhlavé bombardéry vyřítily drony a z držáků na balíky vypouštěly tříštivé granáty. A nejenom je. Každý čtvrtý kousek byl dýmový granát, takže za chvíli se okolí proměnilo v dokonale neprůhlednou mlhu plnou explozí. Řízených explozí. Hoši sledovali prostor nejen drony, ale i přes několik satelitů, takže by měli bombardovat naprosto precizně, jako když zkušený mohel obřezává chlapečkům předkožky a dělá z nich maličké židy.
Vyskočil jsem z auta na pevnou zem a rovnou se k ní láskyplně přitiskl.
„Ratatatatatatata!“
Naštěstí včas, protože náš dárek od vajdy cupoval rotační kulomet na malinkaté kousky.